Ta moucha má vážně zvláštní křídla- Chapter 1 ♥

1. května 2015 v 15:34 | Nobody |  Ta moucha má vážně zvláštní křídla
"S cukrem nebo bez cukru?"
Prodavačka se snědou pletí se na mě povzbudivě usmála, i přes to, že se jí v očích viditelně značila únava.
" Bez cukru".
Podala mi velký kelímek s černou kávou s extra kofeinem, který měl zaplašit únavu z dnešního dne. Práce psychiatra je náročná sama o sobě a co teprve tehdy, kdy má člověk nevysvětlitelnou tendenci vžívat se do rolí svých pacientů.
Vše by asi bylo jednoduší, kdybych se řídil slovy profesora, který měl projev při mé promoci:
" Vybrali jste si náročnou profesy. Většina široké veřejnosti by se mnou nesouhlasila, protože žijí v bláhovém domnění, že psychiatři mají za úkol předepsat slabším osobnostem léky a trpělivě si vyslechnout jejich problémy. Možná i někteří z vás sdílí tento názor s nimi. Do jisté míry je to pravda, ale pravý psychiatr je něco jako schránka. Schránka, která nemá srdce. Ano, slyšíte dobře. Pravý psychiatr nemůže mít srdce, musí si vytvořit jakousi bariéru, která ho chrání před problémy, které se na něj budou hrnout ze všech stran celý život, pokud se tedy on nestane tím problémem."

Když nad tím tak přemýšlím, čím dál víc zastávám názor, že člověk, který tak efektivně rozdával moudra, byl pouze nasazeným hercem a ne psychiatrem praktikující toto povolání.
Jednalo se totiž o pouhou nekřesťanskou hříčku slov, která měla za úkol velkolepě zakončit studium.
Za ty roky, co pracuji, jako psychiatr jsem zjistil, že je prakticky nemožná nevžívat se do rolí svých pacientů. Úplně vynechávám ty, kteří si vybudují svoji vlastní ordinaci pro manželky podnikatelů a majitele velkých firem, které k němu chodí jako k přítelkyni, kterou pro svoji osobitost už dávno ztratily. Nikdy jsem je nepochopil.
Možná jsem staromódní a nesžitý s moderní dobou, ale připadá mi hříšné všechny ty roky studia, propocených košil, sklenic vína a nervy drásajících zkoušek zahodit, ale tady bude asi ten problém, pro milion(y) na účtu.
Já jsem celý život pracoval v léčebnách, jednou jsem měl také svoji ordinaci, ale právě kvůli rozrůstání těchto "přítelkyň" jsem ji byl nucen zrušit.
Ale tato práce se nedala srovnat s prací v léčebnách, je to jako bychom srovnávali extra pálivou chilli papričku s pepřem, nesrovnatelné.
Nacházíte úplně odlišný svět, než v jakém se pohybuje většina lidské populace, pravidla přestávají platit, nová začínají, postupem času zjistíte, že morální hodnoty dnešního světa jsou zcela směšné a předsudky zanedbatelné.
Viděl jsem, jak si lidé navzájem dělají hrozné věci, takže o lidské rase nemám moc velké mínění, řekl bych pracovní deformace?
Zjistil jsem, že dobro a zlo je zcela imaginární, neexistuje.
Vzniklo, aby lidé mohli odsuzovat druhé. Tyto dva imaginární pojmy se vyvinuly z lidského chování, které lidská společnost byla ochotna tolerovat a které naopak zavrhovala.
V léčebnách už neexistuje ani to.
Nepamatuji si jména všech léčeben, které jsem prošel, není to ani možné, ale jednu jedinou si pamatuji.
Byla to ta poslední, v které jsem pracoval. Sanatorium u sv. Lukáše. - Sanatorium u sv. Lukáše. Sanatorium u …!
Kolikrát jsem hledal záchranu na dně whisky, na dně zapomnění. Hledal jsem několik cest, které
by mi pomohly zapomenout, možná bych si už sám prostřelil hlavu, kdybych nebyl takový zbabělec.
Nejedná se o Sanatorium sv. Lukáše, mohlo se to stát úplně kdekoliv, ale ona si vybrala právě toto místo, i když vybrala je poněkud nadsazené slovo. Nikdy jsem o jejím příběhu nikomu neřekl, bál jsem se, že bych ji tím mohl prozradit, ale potřebuji to.
Potřebuji ze sebe shodit ten pocit, který mě už léta dohání k šílenství, zažírá se mi do každé buňky v těle a pohlcuje mě celého, jako had svoji oběť. Kdo nikdy nezažil ten pocit tíživého tajemství, nepochopí mě.
Celá léta jsem hledal řešení, ale to správné, mě napadlo, až po tak dlouhé době, pravděpodobně jako trest za to, co jsem tenkrát provedl, než jsem pochopil. Nemohl jsem jít ke zpovědníkovi, nemohl jsem se svěřit nikomu, ale předci tady jedna možnost celou dobu byla.
Dávám její příběh vědět celému světu a ulevuji své už tak černé duši.
Napsal jsem knihu. Knihu o ní.
Bůh mě za to pravděpodobně potrestá, ale já už mám svoji cestu do pekla dávno určenou. Už jen poslední krok ke spáse, ale já ho nejsem schopen udělat. Nejsem schopen zaklepat tomu tlustému nakladatelovi s oblekem o dvě velikosti menší, než by měl správně být a dát mu návrh na moji knihu, kterou by beztak bez přečtení vydal.
Jsem zbabělec a srab. Bídná veš a lhář. Hyena a podrazák.
" Pane, jste v pořádku, už jste promeškal nejméně dvacet zelených, pozoruji vás už nějakou dobu". Vedle mě stála mladá dívka, patrně středoškolačka ve školní uniformě.
" Ehm, děkuji, já jsem se zamyslel", poskytl jsem jí patrně ne moc uspokojivé vysvětlení na člověka, který už dobrých dvacet minut stojí u přechodu a není schopen ho přejít.
"Všimla jsem si", usmála se na mě, jakoby nic.
" Teď už vám zase jedna utekla".
"Příště už neuteče", prohlásil jsem a pokusil se o něco jako úsměv.
Dívka pokrčila rameny a otočila se ke mně zády připravené odejít.
"Slečno, počkejte na mě", udělal jsem pár kroků a chytil jí za rameno. Dívka sebou cukla a podívala se na mě s výrazem v očích, který jasně říkal, že nejsem normální.
" Tohle je pro vás", vytáhl jsem z tašky tlustý sešit a vrazil jí ho do ruky.
" Podívejte, zelená, tentokrát ji už musím stihnout".
Když jsem se na druhé straně otočil, dívka listovala sešitem. Úpěnlivě jsem doufal, že ho nevyhodí. Tělem mi projela obrovská úleva, když se zaujatým výrazem ve tváři vložila sešit do své školní brašny. Sbohem mé tíživé svědomí, sbohem ty tlustý chlápku v nakladatelství. Teprve teď začínám doopravdy žít.

Dívka tentokrát nehodila tašku do kouta. Vyndala z ní ošuntělý sešit a začala číst, samým rozčílením si nesundala boty, ani kabát. Listovala sešitem rozčíleně, přeskakovala ze strany na stranu. Čím dále se dostávala, tím více byla rozrušená. Čelo ji orosil pot a kolena oddalovala od sebe. Nechápala to, nedokázala pochopit, proč jí ten cizí muž dal do ruky tak zvláštní dílo. Přemítala, co vlastně drží v rukou, bude to jen jeho výplod fantazie, něco takového se nemohlo stát.
" Amando, pojď dolů, večeře je na stole"!
Dívka vstala a rozeběhla se dolů, sešit nechala otevřený na stole. Do pokoje otevřeným oknem pronikl vítr, pohrával si se stranami, působil jako by měl vlastní vůli. Najednou ustal. Na sešitě bylo výrazným písmem napsáno: Léčebna u sv. Lukáše- Emily Blacková
Nobody
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Řekni, byl jsi tu? :3

Klik

Komentáře

1 Emm-ly Emm-ly | Web | 2. května 2015 v 14:49 | Reagovat

Ta povídka je vážně super, pokračuj dál, ráda se vrátím na pokračování. Jinak máš moc pěknej blog.
Já se teď ke svému taky vracím :)

2 Nobody Nobody | Web | 2. května 2015 v 15:11 | Reagovat

[1]: Děkuju ti! :)
Budu jenom moc ráda!:*
Tak to je super! :)
Mrknu se ;)

3 Frána Frána | Web | 2. května 2015 v 21:30 | Reagovat

Moc se mi líbí ten nápad. Obvzlášť pokud si to člověk vezme z pohledu té holky. V některých chvílích to ale je trochu nesrozumitelné, hlavně v té části o "přítelkyních", tam jsem měla vážný problém v textu se orientovat. Neber si to osobně, je to nadějný začátek a troška konstruktivní kritiky ještě nikoho nezabila :D

4 Nobody Nobody | Web | 2. května 2015 v 21:45 | Reagovat

[3]: Neberu, děkuji ti moc za radu.
Jsem trochu takový chaotik:)
Děkuji, ano,také mi to přišlo zajímavé.. Snažím se to posunout dál:))
*přítelkyně-trochu metafora,myslela jsem tím ty,kteří svou kariéru založili na rozhovorech s bohatými paničkami..To je ale spíše v Americe..:)
Nezabila :D

5 Veronica Veronica | Web | 3. května 2015 v 20:08 | Reagovat

Děkuji za kladný komentář a chtěla jsem se optat, jestli by jsi nechtěla si vyměnit ikonky? Pro vzájemnou reklamu :)

6 Andey Andey | Web | 4. května 2015 v 7:07 | Reagovat

Úžasná povídka :D Už se těším na pokračování. :)
P.S. pěkný blog :)

7 Nobody Nobody | Web | 4. května 2015 v 15:16 | Reagovat

[5]: Zatím ne, ale já se ti pak ozvu, pokud budeš mít zájem :D..Ok? :))
Nz :)

8 Nobody Nobody | Web | 4. května 2015 v 15:18 | Reagovat

[6]:
Děkujůů! :)
Pokud se sem vrátíš, tak můžeš číst dál..Určitě sem přidám další kapitoly :))
Děkuju, tvůj také :)

9 Berry Berry | Web | 10. května 2015 v 9:12 | Reagovat

Teda, to se četlo samo. Jsi velmi šikovná.
Aby nás práce nezničila, protože do ní dáme srdce, je riziko téměř všech povolání... A je na nás, jak se k tomu postavíme...

10 Nobody Nobody | Web | 10. května 2015 v 17:11 | Reagovat

[9]: Děkuju ti moc! :)
Máš pravdu..Ale zde je to více komplikované, což se dozvíte v dalším pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama