Květen 2015

The green men..

11. května 2015 v 16:25 | Nobody |  Moje názory
Krásné odpoledne všem!
Nedávno jsem narazila na téma, které mě bylo již předtím známé, ale nikdy jsem o něm s nikým nediskutovala.
Myslela jsem si, že mé znalosti nesahají do hloubky tohoto tématu, ale zjistila jsem, že přesahují většinu.

The green men..

(reliéf "Zeleného muže" v Plzni, zdroj-archiv časopisu Slavonie)

Archetyp zeleného muže se vyskytuje již staletí po celé zemi. Najdeme mnoho hypotéz, které vysvětlují, kdo jsou oni zelení muži.Tyto obrázky mi byly předloženy cca. před měsícem.
Doplňující úkol byl: "Zamyslete se a napište následné zamyšlení o tom, jaká je pravá podstata zelených mužů."
Nikdy jsem o nich neslyšela, ale jeden pohled mi stačil a věděla jsem odkud vítr vane.

Můj názor


Prameny bych hledala v keltské mytologii, kdy se lidé obraceli k přírodním bohům, spatřovali bytosti jako jsou elfové, víly, skřítci atd. Jejich život byl v harmonii s přírodou, jako s hmotným celkem - duší.
Vykonávali různé rituály na počest svých bohů a Matce přírodě. Například rituál Púdža (jedná se o každodenní osobní rituál, kdy se jedinec dostává do souladu s přírodou a je schopen spatřit její dary a bytosti. Tento rituál je rozmanitý, vede přes velkolepé slavnosti, až po malé náhodné okamžiky, kdy si člověk vymezí chvíli ze svého života a věnuje ji bohům a přírodě, odevzdává se srdcem. Nezáleží na velkoleposti, ale na síle, víře a čistotě)

V keltské mytologii je objevuje bůh Cernunnos, který je strážcem lesa, lesní zveře a nejčastěji se zobrazuje v podobě jelena, či s jeho parohy. Je manželem Trojí bohyně, která se objevuje jako Panna, Matka a Stařena a její život zobrazuje koloběh pohanského roku. Cernunnos se postupem roku mění v mladíka, muže a manžela, který chrání těhotnou bohyni a postupně odchází do podsvětí, kde vládne.
Často je nazýván "Rohatým bohem" a někteří lidí ho zamněňují s Ďáblem.
Bůh a Bohyně se navzájem doplňují, on je symbolem mužské síly a ona ženské síly.
Sama Bohyně je více známá, ale Cernunnos je její nedílnou součástí. Takže dle mého názory jsou Zelení muži zobrazením tohoto boha.

Všimněte si, že na některých obrázcích mu listy utvářejí rohy, což značí tuto symboliku. Praticky na všech jeho zobrazeních má okolo sebe věnec z ratolestí a některé mu vyrůstají z úst-příroda ho protkala. Věnec by mohl značit pomyslnou korunu, krále přírody, avšak nemá působit zastrašujícím dojmem, ale takovým, že se na něj můžete obrátit.
Jeho výraz vždy značí moudrost, autoritu, někdy radost, jindy trápení, ale nikdy by neměl působit zlým dojmem.
(Cernunnos, zdroj-http://imgarcade.com/)

(Trojí bohyně, zdroj-lidovelecitelstvi.boger.cz)
Tento archetyp pohanského boha, keltského skřítka- se objevuje po celé zemi. Pronikl i do křesťanských památek. Jedná se o velmi starou symboliku, která pochází od přírodních národů, nejčastěji se však objevuje v Evropě.
Většinou se vyskytuje vysoko v rozích, což ukazuje, že nás dohlíží z výše a my sami k němu musíme pozvedat hlavu, nebo před dveřmi, jakoby chránil ono místo.

Pokud vás toto téma zaujalo, můžete si o tomto "mystickém" archetypu přečíst v knize Cestami zelených mužů (soubor studií a reflexí zabývající se tímto tématem).- osobně jsem tuto knihu nečetla.
Tato symbolika se ale objevuje i v kultu Wicca, kde o Bohyni a Bohovi najdete další, zasvěcenejší iformace-Kniha stínů (knihu jsem četla), či další knihy spojené s Wiccou. Tato skutečnost se většinou neuvádí, ale Bohyně a Bůh je s tímto náboženstvím úzce spjat.

(Bůh a Bohyně dle wiccanské tradice, zdroj- wilhellmine.blog.cz)
My, jakožto lidé uspěchané postmoderní společnosti, ubíjeni stereotypem, chaosem, stresem, podvody a dalším skvělým výčtem, se začínáme ohlížet do minulosti. Hledáme klid, snažíme se proniknou do naší podstaty. Prameny nás volají zpět a my reagujeme tím, že se zajímáme-upoutá nás známé, avšak zapomenuté, ale známé.
Proto se lidé opět začínají zajímat o magii.
Proto se opět začali zkoumat Zelení muži.

Doufám, že vás článek zaujal.
Prosím, svěřte se svými názory do komentářů :)
Krásný den :)

Nobody

Ta moucha má vážně zvláštní křídla- Chapter 1 ♥

1. května 2015 v 15:34 | Nobody |  Ta moucha má vážně zvláštní křídla
"S cukrem nebo bez cukru?"
Prodavačka se snědou pletí se na mě povzbudivě usmála, i přes to, že se jí v očích viditelně značila únava.
" Bez cukru".
Podala mi velký kelímek s černou kávou s extra kofeinem, který měl zaplašit únavu z dnešního dne. Práce psychiatra je náročná sama o sobě a co teprve tehdy, kdy má člověk nevysvětlitelnou tendenci vžívat se do rolí svých pacientů.
Vše by asi bylo jednoduší, kdybych se řídil slovy profesora, který měl projev při mé promoci:
" Vybrali jste si náročnou profesy. Většina široké veřejnosti by se mnou nesouhlasila, protože žijí v bláhovém domnění, že psychiatři mají za úkol předepsat slabším osobnostem léky a trpělivě si vyslechnout jejich problémy. Možná i někteří z vás sdílí tento názor s nimi. Do jisté míry je to pravda, ale pravý psychiatr je něco jako schránka. Schránka, která nemá srdce. Ano, slyšíte dobře. Pravý psychiatr nemůže mít srdce, musí si vytvořit jakousi bariéru, která ho chrání před problémy, které se na něj budou hrnout ze všech stran celý život, pokud se tedy on nestane tím problémem."

Když nad tím tak přemýšlím, čím dál víc zastávám názor, že člověk, který tak efektivně rozdával moudra, byl pouze nasazeným hercem a ne psychiatrem praktikující toto povolání.
Jednalo se totiž o pouhou nekřesťanskou hříčku slov, která měla za úkol velkolepě zakončit studium.
Za ty roky, co pracuji, jako psychiatr jsem zjistil, že je prakticky nemožná nevžívat se do rolí svých pacientů. Úplně vynechávám ty, kteří si vybudují svoji vlastní ordinaci pro manželky podnikatelů a majitele velkých firem, které k němu chodí jako k přítelkyni, kterou pro svoji osobitost už dávno ztratily. Nikdy jsem je nepochopil.
Možná jsem staromódní a nesžitý s moderní dobou, ale připadá mi hříšné všechny ty roky studia, propocených košil, sklenic vína a nervy drásajících zkoušek zahodit, ale tady bude asi ten problém, pro milion(y) na účtu.
Já jsem celý život pracoval v léčebnách, jednou jsem měl také svoji ordinaci, ale právě kvůli rozrůstání těchto "přítelkyň" jsem ji byl nucen zrušit.
Ale tato práce se nedala srovnat s prací v léčebnách, je to jako bychom srovnávali extra pálivou chilli papričku s pepřem, nesrovnatelné.
Nacházíte úplně odlišný svět, než v jakém se pohybuje většina lidské populace, pravidla přestávají platit, nová začínají, postupem času zjistíte, že morální hodnoty dnešního světa jsou zcela směšné a předsudky zanedbatelné.
Viděl jsem, jak si lidé navzájem dělají hrozné věci, takže o lidské rase nemám moc velké mínění, řekl bych pracovní deformace?
Zjistil jsem, že dobro a zlo je zcela imaginární, neexistuje.
Vzniklo, aby lidé mohli odsuzovat druhé. Tyto dva imaginární pojmy se vyvinuly z lidského chování, které lidská společnost byla ochotna tolerovat a které naopak zavrhovala.
V léčebnách už neexistuje ani to.
Nepamatuji si jména všech léčeben, které jsem prošel, není to ani možné, ale jednu jedinou si pamatuji.
Byla to ta poslední, v které jsem pracoval. Sanatorium u sv. Lukáše. - Sanatorium u sv. Lukáše. Sanatorium u …!
Kolikrát jsem hledal záchranu na dně whisky, na dně zapomnění. Hledal jsem několik cest, které
by mi pomohly zapomenout, možná bych si už sám prostřelil hlavu, kdybych nebyl takový zbabělec.
Nejedná se o Sanatorium sv. Lukáše, mohlo se to stát úplně kdekoliv, ale ona si vybrala právě toto místo, i když vybrala je poněkud nadsazené slovo. Nikdy jsem o jejím příběhu nikomu neřekl, bál jsem se, že bych ji tím mohl prozradit, ale potřebuji to.
Potřebuji ze sebe shodit ten pocit, který mě už léta dohání k šílenství, zažírá se mi do každé buňky v těle a pohlcuje mě celého, jako had svoji oběť. Kdo nikdy nezažil ten pocit tíživého tajemství, nepochopí mě.
Celá léta jsem hledal řešení, ale to správné, mě napadlo, až po tak dlouhé době, pravděpodobně jako trest za to, co jsem tenkrát provedl, než jsem pochopil. Nemohl jsem jít ke zpovědníkovi, nemohl jsem se svěřit nikomu, ale předci tady jedna možnost celou dobu byla.
Dávám její příběh vědět celému světu a ulevuji své už tak černé duši.
Napsal jsem knihu. Knihu o ní.
Bůh mě za to pravděpodobně potrestá, ale já už mám svoji cestu do pekla dávno určenou. Už jen poslední krok ke spáse, ale já ho nejsem schopen udělat. Nejsem schopen zaklepat tomu tlustému nakladatelovi s oblekem o dvě velikosti menší, než by měl správně být a dát mu návrh na moji knihu, kterou by beztak bez přečtení vydal.
Jsem zbabělec a srab. Bídná veš a lhář. Hyena a podrazák.
" Pane, jste v pořádku, už jste promeškal nejméně dvacet zelených, pozoruji vás už nějakou dobu". Vedle mě stála mladá dívka, patrně středoškolačka ve školní uniformě.
" Ehm, děkuji, já jsem se zamyslel", poskytl jsem jí patrně ne moc uspokojivé vysvětlení na člověka, který už dobrých dvacet minut stojí u přechodu a není schopen ho přejít.
"Všimla jsem si", usmála se na mě, jakoby nic.
" Teď už vám zase jedna utekla".
"Příště už neuteče", prohlásil jsem a pokusil se o něco jako úsměv.
Dívka pokrčila rameny a otočila se ke mně zády připravené odejít.
"Slečno, počkejte na mě", udělal jsem pár kroků a chytil jí za rameno. Dívka sebou cukla a podívala se na mě s výrazem v očích, který jasně říkal, že nejsem normální.
" Tohle je pro vás", vytáhl jsem z tašky tlustý sešit a vrazil jí ho do ruky.
" Podívejte, zelená, tentokrát ji už musím stihnout".
Když jsem se na druhé straně otočil, dívka listovala sešitem. Úpěnlivě jsem doufal, že ho nevyhodí. Tělem mi projela obrovská úleva, když se zaujatým výrazem ve tváři vložila sešit do své školní brašny. Sbohem mé tíživé svědomí, sbohem ty tlustý chlápku v nakladatelství. Teprve teď začínám doopravdy žít.

Dívka tentokrát nehodila tašku do kouta. Vyndala z ní ošuntělý sešit a začala číst, samým rozčílením si nesundala boty, ani kabát. Listovala sešitem rozčíleně, přeskakovala ze strany na stranu. Čím dále se dostávala, tím více byla rozrušená. Čelo ji orosil pot a kolena oddalovala od sebe. Nechápala to, nedokázala pochopit, proč jí ten cizí muž dal do ruky tak zvláštní dílo. Přemítala, co vlastně drží v rukou, bude to jen jeho výplod fantazie, něco takového se nemohlo stát.
" Amando, pojď dolů, večeře je na stole"!
Dívka vstala a rozeběhla se dolů, sešit nechala otevřený na stole. Do pokoje otevřeným oknem pronikl vítr, pohrával si se stranami, působil jako by měl vlastní vůli. Najednou ustal. Na sešitě bylo výrazným písmem napsáno: Léčebna u sv. Lukáše- Emily Blacková
Nobody